Mluvit nebo nemluvit?
Mou vášní je komunikace s dětmi a předávání zkušeností, a proto mě naplňuje podporovat rodiče na jejich cestě k dětem. Naučím vás jak zlepšit komunikaci s dětmi a lépe pochopit jejich touhy a přání.
Ideální rodina? Existuje vůbec?
Moje nevlastní dcera mi volá, kdy přijdu z práce domů, že mi nachystala večeři. Tiše se pro sebe usměju a pobaveně si pomyslím: „Zase si vařila něco, co jí nakonec nechutná nebo opravdu uvařila poprvé pro mě?“ I přesto nebo právě proto se těším domů ještě víc.
Být třetím rodičem je výzva a test odhodlání denodenně. Vždy si říkám, že už mě nemůže nic překvapit, ale ono se pokaždé něco najde. Konečně však cítím, že už jsem součástí rodiny.
Na počátku naší společné cesty, to tak pitoreskně zdaleka nevypadalo, ba právě naopak. Říká se, že začátky jsou vždycky těžké, ale když se rozhodnete pro vztah s výrazně starším partnerem, který má navrch ještě dvě dcery, je to úplně jiný level.
Mámou z 0 na 100!
Do role náhradní mámy jsem byla vhozena bez jakýchkoliv předchozích upozornění. Už první setkání napovídalo, že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Holky se se mnou nechtěly ani seznámit. Nebyla jsem první partnerka, kterou jim jejich táta představil. Jejich věk 13 a 9 taky nebyl, vzhledem k pubertě, zrovna ideálním odrazovým můstkem.
Jejich svérázná maminka se rozhodla otestovat, jak moc jsem odhodlaná ve vztahu s partnerem zůstat. Bez jediného víkendu, který bychom mohli strávit společně, předala obě dcery do péče partnera s prohlášením: „Ať si to vyzkouším, jaké to je starat se o dvě děti, že ona už se dál starat nezvládne.“ A tak začal tvrdý boj, kdo to vydrží – já nebo ony.
Na tuto situaci jsme nebyli připravení nikdo. Partner vídal dcery maximálně 2x do měsíce a v létě je měl na starost měsíc. Přestože s ním holky vycházely, rozhodně nebyly zvyklé s ním trávit tolik času. Navíc místo 5 minut z domu do školy, teď musely dojíždět 40 minut MHD.
Starost o domácnost, o další dva členy navíc, příprava do školy, rozvoz na kroužky, náročná práce, kterou jsem si tahala i domů... Noční můra jak vyšitá. Padala jsem na hubu únavou a psychickým vyčerpáním. Byla jsem zoufalá, když jsem uvařila to, co chtěly, a nakonec mi řekly, že takový hnus jíst nebudou.
Maminka každý den vypisovala, co můžu a co nesmím kupovat k jídlu. Jako výživová poradkyně musela mít o všem přehled. Pokaždé, když jsem vešla do obchodu tak jsem chytla závrať nad cenou „povoleného“ zboží.
Snažila jsem se managovat rozvoz na kroužky, které se nekryly, a to měly holky každý den obě aspoň jeden…
Holky mi házely klacky pod nohy, jak to šlo. Donutit je udělat si domácí úkoly mne vždy vyčerpalo natolik, že jsem byla zralá tak akorát jít spát. Na to jsem však neměla při tom všem skoro čas. Každý večer jsem brečela tiše do polštáře poté, co už všichni spali.
Vem kramle, dokud to jde! Anebo, že by ne?
Byla jsem nahlodaná to vzdát… Stále dokola mne sužovaly otázky: Má to vůbec cenu se takhle snažit? Stojí to vůbec za můj čas a energii? Mám tohle zapotřebí?...
Ale zatla jsem zuby a řekla si: „Nikdy se nevzdávám, a teď na tom rozhodně nebudu nic měnit!“
Rozhodla jese se, že to dám. Zvládnu veškerou péči o holky a navážu s nimi krásný vztah. Nebudeme ideální rodina, ale budeme rodina, kde domov není místo, ale lidi, kteří vás mají rádi ať uděláte cokoliv.
Začala jsem od drobností. Vždy jsem dodržela svoje slovo a slib. Byla jsem na smluveném místě zásadně v čas. Denně nezávisle na tom, kolik jsem měla práce nebo jestli jsem byla psychicky v pohodě, jsem každé z nich věnovala 30 minut svého času, během kterých jsem je skutečně vnímala a poslouchala.
Naučila jsem je společně péct, u toho si zpívat a dohromady si povídat a snít. Vymýšlela jsem způsoby, jak jim zpříjemnit domácí práce nebo procházku, na kterou se jim zrovna nechtělo. Vždy jsem byla sama sebou a na nic jsem si nehrála. Blbly jsme společně, hrály hry, běhaly po parku, koukaly na animáky a vyprávěla jsem jim pohádky před spaním. Řešily trable s kamarádkami, klukama i „bláznivými“ rodiči, kteří se neumí ani po 10 letech od rozvodu dohodnout na ničem.
Pohádka?! Nebo realita?!
Dnes už vím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Holky miluju jako svoje vlastní, i když je to všechno často náročné. Občas zapochybuji, zvlášť v náročných situacích, kdy mám silný pocit, že jsem jediný zodpovědný rodič, kterého mají. Máme ještě spoustu plánů, které chceme spolu uskutečnit, než odejdou vstříc světu. Ráda bych vám ukázat moji cestu, jako motivaci k navázání vztahu s dětmi. Celý můj příběh, jak se z holky s čivavou stala náhradní máma dvou holek najdete v mém e-booku.
