Kdo dřív přijde, ten dřív bere.

Kam sakra zmizel ten hřeben?

Není dne, kdy bych neslyšela zoufalé zvolání: ,,Ona mi vzala/ ukradla/ sebrala…“

Ať se snažím vzpomenout sebelíp, jediné co mi mladší bratr v dětství kradl byly sladkosti. Vždy, když jsme dostali na Barboru, Mikuláše, Velikonoce, svátek nebo narozeniny dobroty, zásadně jsem si je schovávala do šatní skříně mezi košíky s oblečením nebo do kapsáře pod plyšáky. Vyžívala jsem se v tom si je ušetřit na později. Brácha tuto moji strategii absolutně nepobral, a proto vždy okamžitě a střelhbitě sežral vše, co dostal. Asi tak po týdnu začal hledat, kam jsem si co schovala, a potají mi to začal užírat. Občas nenašel všechno, a tak se mi stávalo, že jsem při ukrývání nadílky od Mikuláše našla to, co jsem si schovala loni.

Moje nynější situace už tak úsměvná není. Nejen, že si holky aktivně berou věci navzájem, ale už to dotáhly tak daleko, že berou věci i mě. Na takové chování jsem úplně alergická. Držím se zásady, že když si chci něco půjčit, tak se první zeptám. V momentě, kdy přijdu do šatní skříně a chybí mi už nejen svršky, ale i ponožky, mám dost. Vysvětlování, domlouvání i vynadání se naprosto míjí účinkem a mě mizí v nenávratnu kosmetika, šperky a nakonec i nový kartáč s kančími štětinami. Jít neučesaná do práce, protože mi některá z holek sebrala kartáč, považuji už opravdu za vrchol… Ovšem tak maximálně ledovce…

Kde přišly na to, že je v pořádku brát ostatním jejich věci bez předchozího souhlasu? Odpověď je jako obvykle bohužel maminka. Z venčí to může vypadat, že vše svádím na „nevhodnou výchovu“, ale tady je to opravdu nasnadě. Když rodič bere věci svým vlastním dětem bez toho, aniž by se zeptal a s vysvětlením, že si je pouze půjčil, nemůže se divit, když budou děti toto chování opakovat. Trestat je pak za to, že opakují chování, které je rodič naučil, je většinou bezpředmětné.

Dobře vím, že děti se učí i příkladem od ostatních. Moje snaha jít jim příkladem však vychází vniveč. Holt co se v mládí naučíš, pak horko těžko měníš. Po letech snažení a urputného boje proti tomuto nešvaru, jsem se rozhodla přistoupit na jejich hru a brát jim věci taky. Ano, je to i z mého pohledu naprosto dětinské, ale byla to moje poslední možnost. A ejhle, ono jim vlastně mnohem víc vadí, když si věci půjčím já, než když si je vezmou navzájem.

Postupně sbírám po pokojíku, v jejich nepřítomnosti, svoje věci a ukládám je zpět na původní místo. Když věci zase zmizí, opakuji postup do té doby, dokud nezůstanou tam, kde jsem je dala. U „půjčování“ zvyšuji intenzitu, což vede k postupnému uvědomění. Nakonec jsem docílila alespoň malého vítězství v podobě žádosti o půjčení mých věcí a občas se povede, že se zeptají holky i navzájem. Co říci závěrem? Občas je potřeba se o úroveň „snížit“, aby člověk dosáhl kýženého výsledku.